Účastníci:

  • ing. arch. Karel Bíba
  • ing. arch. Břetislav Cír

Termín: 11. – 14. prosince 2006

Cíl: Siena, Pisa - Itálie

Účel: studium přístupů památkové ochrany dochovaných historických urbanistických celků a historické architektury (především renezanční) ve vztahu k funkcím a potřebám současného města

Zprávu předal: Ing. arch. Břetislav Cír (odd. památkových architektů, kunshistoriků a archeologů MHMP - OKP)

Datum: 28. prosince 2006

Komunikace: angličtina (bez tlumočníka)

Úhrada:  MHMP

 

Časový průběh cesty:

10. 12. 06 (neděle)   13.30 odjezd vlakem z Prahy (přes Vídeň a Firenze / Florencii)  do Sieny

11. 12. 06 (pondělí)   

  • 9.00 příjezd do Sieny, ubytování v hotelu Minerva   
  • 10.00 - 10.30 návštěva městského informačního centra
  • 10.00 - 18.00 prohlídka města - Basilika San Domenico, baptisterium,   Piazza del Duomo,Via di Cittá, Piazza del Campo, Palazzo Publico a dal.

12. 12. 06 (úterý)   

  • 9.00 odjezd vlakem  do Firenze / Florencie  (příjezd 10.30)
  • 10.30 -  18.30 prohlídka města – Piazzale Michelangelo, kostel Santa Croce, Piazza della Signoria, Galleria degli Uffizzi, Pallazzo Vecchio Loggii della Signoria, kostel Orsanmichele, Mercato Nuovo, Piazza della Republica, baptisterium S. Giovanni, Duomo Santa Maria del Fiore, Campanilla, kostel San Lorenzo a dal.
  • 18.30    návrat vlakem do Sieny

13. 12. 06 (středa)   

  • 9.15 odjezd autobusem do Perugie (příjezd 10.30)
  • 10.30 – 18. 00 prohlídka města - Palazzo dei Priori (též Palazzo Comunale), katedrála San Lorenzo, Fontana Maggiore, Basilica San Domenico, Basilica San Pietro, kostel San Ercolano, Porta Marzia, Etruská brána, kostel San Francesco al Prato, kostel San Michele Arcangel, Galleria Nazionale dell'Umbria a dal.
  • 18.00 návrat atobusem do Sieny

14. 12. 06 (čtvrtek)   

  • 9.00 odjezd vlakem do Pisy (přes Empoli, příjezd 10.30)
  • 10.30 – 17.00 prohlídka města - Piazza dei Miracoli (baptisterium, dóm, věž, Camposanto), kostel Santa Maria della Spina
  • 17.00 návrat do Sieny
  • odjezd vlakem ze Sieny (přes Firenze a Vídeň) do Prahy

15. 12. 06 (pátek)    15.30 příjezd do Prahy (s jednohodinovým zpožděním)

Závěr

Z poznatků přístupů památkové ochrany urbanistických celků, zvláště historických center  a  potažmo jednotlivých církevních a světských historických objektů učiněných  v rámci prohlídek výše uvedených měst vyplývá, že

  • i přes nepřeberné množství uchovaných historických památek je k nim při jejich ochraně  přistupováno s  respektem (dalo by říci s určitou pietou) zajišťujícím i při nutném zabezpečování současných potřeb fungování města zachování jejich historického charakteru, a to  jak v celku, tak v detailu – uličního interiéru, atd. (např. přizpůsobením dopravního systému  - doprava  v klidu  není řešena  budováním garáží v dvorech domů či podzemních garáží)
  • rekonstrukce a opravy historických objektů jsou prováděny se zřetelem a respektem  k jejich stavebně - historickému vývoji, původním stavebním mateiálům (žádná „eurookna či dokonce plastová okna atd.!) a technologickým postupům s tím, že nové stavební či udržovací zásahy jsou prováděny v potřebné míře tak, že v kontextu okolní zástavby nejsou většinou na první pohled zřejmé –  historické urbanistické celky a jejich architektonické komponenty působí více či méně omšele, což je sympatické, neboť je tak  udržován jejich ráz a genius loci 
  • využívání parterů domů ke komerční činnosti a z nich plynoucí případné stavební úpravy jsou prováděny v drtivé většině nenásilně, k architektuře objektů vnímavě (opačné příklady se také najdou, ale zcela ojediněle)
  • ve střešní krajině historických urbanistických celků a objektů nejsou umisťována nebo jsou umisťována skrytě telekomunikační zařízení  (stožáry s „hrozny“ antén zde nejsou k vidění jako v mnoha případech v Praze)
  • umísťování firemních označení a reklamních zařízení a prvků v exteriérech budov a v městském interiéru je umírněné (spíše potlačené), nenarušuje jejich vzhled (např. velkoplošné reklamní plachty, bannery, nesourodé sestavy panelů a výstrčí na uličních  průčelích domů, jak je v Praze časté, ba i běžné, jsme neobjevili v žádném z navštívených měst)

Siena

Původ města Sieny není přesně znám. Neví se, zda je původu etruského, galského nebo římského. Legenda říká, že Siena byla založena na začátku římské éry v 8. st. př. n. l. Seniem, synem Rema. Jisté ale je, že zde v 1. st. př. n. l. bylo malé město, které se stalo římskou kolonií pod jménem Sena Julia. Ve 12. st. se Siena stala republikou, prosperovala z obchodu, který byl znám po celé Evropě, a také prostřednictvím svých bankéřů, kteří sem přišli z nedaleké Florencie. Ve stejné době začala rivalita obou měst. V r. 1258 Siena otevřela své brány ghibellinským exilantům. Od pol. 13. do pol. 14. st. Siena vzkvétala. Byly postaveny prestižní veřejné budovy, krásné paláce a patricijské domy. Velký mor, který postihl Evropu v l. 1348 - 1350 snížil počet obyvatel na pouhou jednu třetinu. Ačkoli Siena akceptovala vítěznou úlohu císaře Karla V. a oslavovala jeho příchod do města v dubnu r. 1536, přesto se město později uchýlilo pod ochranu francouzského krále Jindřicha II. Město bylo obsazeno královskými vojsky pod velením Blaise de Montluc, francouzského generála z Gaskoňska. V l. 1554 - 1555 byla Siena obléhána a o čtyři roky později byla anektována velkovévodou toskánským Cosimem I. z Florencie. Siena se proslavila dvěma svatými: sv. Kateřinou a sv. Bernardinem. Sv. Kateřina se narodila v Sieně v r. 1347. V 16 letech vstoupila do dominikánského řádu. Měla mnoho vidění a v r. 1375 se u ní v Pise objevila stigmata. V r. 1377 napomohla návratu papeže do Říma, který byl od r. 1309 v Avignonu. Zemřela v Římě v r. 1380. Ve stejném roce se narodil sv. Bernardino v Massa Marittima. Studoval na univerzitě a pomáhal nakaženým morem v nemocnici Santa Maria della Scala v Sieně. Ve 22 letech vstoupil do františkánského řádu. Založil klášter Osservanza severně od Sieny, kde vyučoval přísným pravidlům sv. Františka. Zemřel v r. 1440 v Aquile. Středověká administrativní struktura se dochovala v podstatě až do dneška. Tři kopce, to jsou tři městské okrsky - di Cittá, di Camollia a di San Martino. každý okrsek byl rozdělen do 59 kontrád (podokrsků), z nichž 17 stále existuje. V čele každé kontrády stál capitano, který měl administrativní, právní a územní pravomoc. každá kontráda má svůj znak, který byl také nošen do bitev. Dnešních 17 kontrád stráví celý rok přípravami na Palio. Členové kontrády se rozdělují podle data narození. Každá kontráda má své muzeum, kde vystavuje trofeje, svůj kostel, veřejnou fontánu se svým znakem, stáje a skladiště, ve kterých se uchovávaly zbraně. Každá kontráda má svůj vlastní sociální život založený na gastronomických večerech, tancích a přípravách na Palio. 17 znaků představuje 17 ctností Sieny: dikobraz představuje rychlost, vlčice věrnost a poctivost, husa bystrozrakost, les sílu, drak zanícení, žirafa eleganci, vlna radost, panter smělost, orel ochotu bojovat, hlemýžď opatrnost, věž odolnost, želva neústupnost, housenka zručnost, beran vytrvalost, sova finesu, lastura rozvahu a jednorožec vědomost.

Basilika San Domenico je monumentální kostel připomínající spíše malou pevnost. Stojí nedaleko rodného domu sv. Kateřiny. Kostel byl postaven ve 13. - 15. st. v mohutném gotickém stylu. V interiéru kostela se uprostřed střední lodi na pravé straně nachází Kaple sv. Kateřiny s renesančním tabernáklem z r. 1466 od Giovanni di Stefana, ve kterém je uložena hlava Kateřiny Sienské. Na zadní a levé stěně se nacházejí fresky Il Sodomy, které představují scény ze života sv. Kateřiny. Na východním konci lodě je Capella delle Volte s jediným autentickým portrétem svaté od jejího současníka, sienského umělce Andrea Vanniho. Santuario Cateriniano je místem, kde se narodila sv. Kateřina Sienská, která byla za svatou prohlášena r. 1465. V dolním patře je dnes kostel zasvěcený svaté, v horním patře jsou dvě kaple. Vlevo je bývalé kuchyně. Fonte Branda je nejstarší městská fontána, neobvykle postavená z cihel. Pravděpodobně zde existovala již v r. 1080, ale současná podoba je z r. 1246.

Baptisterium leží pod apsidou katedrály. Bylo postaveno na začátku 14. st. Bílá mramorová fasáda je z r. 1382 v gotickém stylu. Interiér je rozdělen do tří lodí. Je vyzdoben freskami z 15. st. Uprostřed stojí kašna rovněž z 15. st. Bronzové panely s vyobrazením života sv. Jana Křtitele patří mezi nejvýznamnější díla toskánského sochařství na přechodu mezi gotikou a renesancí.

Piazza del Duomo je situováno na vršku kopce. Jihozápadní část je ohraničena dlouhou fasádou nemocnice Santa Maria della Scala pravděpodobně ze 13. st. Jméno je odvozeno od schodů vedoucích ke hlavnímu vchodu do katedrály. Na severozápadní straně stojí novogotický Arcibiskupský palác a na jihovýchodní straně Prefektura ze 16. st. Současné budovy Duomo pocházejí z pol. 12. st., ale úplně nebyly dokončeny ještě na začátku 14. st. Konečné práce podnikli hlavně cisterciáčtí mniši ze San Galgano. Ve 14. st., kdy byla Siena na vrcholu své slávy, se občané rozhodli postavit mnohem větší katedrálu, než měli ve Florencii. Stojící budova se stala základem transeptu nové katedrály. Práce začaly v r. 1339 a byly provázeny velkými problémy v době morové epidemie v r. 1348. Siena tehdy ztratila mnoho svých vůdčích představitelů a chtěla od výstavby upustit. V poslední čtvrtině 14. st. se opět začalo pracovat na dokončení katedrály. Dokončila se horní část západního průčelí, položena byla střech lodi a dokončila se apsida. Ale nepokračovalo se už v původním grandiózním projektu. Z něj zůstaly jen oblouky lodi a jižní část současné katedrály, která měla být hlavním průčelím nové stavby. Západní strana katedrály je typická a zajímavá svým bohatým zdobením barevným mramorem. Dolní část je románská ale projevují se zde již prvky gotiky. Tato část je dílem Giovanni Pisana z l. 1285 - 1296 a je ozdobena sochami. Horní část byla postavena o století později a hodně připomíná západní stranu katedrály v Orvietu. Je v gotickém stylu. Mozaiky na štítu jsou z konce 14. st. Románská kampanila je z r. 1313. Střídá se na ní horizontálně světlý a tmavý mramor. Interiér katedrály je rovněž charakteristický střídáním světlého a tmavého mramoru. Nejzajímavější je zde podlaha, která je tvořena 56 mramorovými panely zobrazujícími postavy z mytologie (sibyla, alegorie) a scény ze Starého zákona. Byly vytvořeny v l. 1369 - 1547 a jsou dílem asi 40 umělců. Nejstarší panely byly vytvořeny technikou grafitto: jsou tvořeny světlým obrazem na tmavém podkladu a reliéfy jsou na poklad ryty a pak vylévány asfaltem. V Capella della Madonna del Voto (A) jsou sochy sv. Jeronýma sv. Máří Magdalény od Berniniho ze 17. st., který rovněž vytvořil oltář a dva anděly nad nimi. Mramorový hlavní oltář ze 16. st. má pěkný bronzový tabernákl z r. 1470 od Vecchietta. Zadní strana chórových lavic je pěkným příkladem dřevořezby. Ty na konci jsou ze 16. st., ty na stranách ze 14. st. Velké kruhové okno zobrazuje Zvěstování, Korunovaci a Smrt Panny Marie. Je z r. 1288. Kazatelna je z mramoru a je mistrovským dílem Nicolo Pisana z l. 1266 - 1268. Pracoval na ní šest let po dokončení kazatelny v Pise. Použili sedm panelů se zobrazením Života Krista, na dalších panelech jsou postavy proroků a andělů. Na římse je znak sv. Jana. kazatelna je podpírána devíti mramorovými, granitovými a porfyrovými sloupy. Bohatě zdobené mramorové dveře vedou do místnosti, která byla postavena v r. 1495 na přání kardinála Francesca Piccolominiho jako knihovna Enea Silvia Piccolominiho, jeho strýce, který se stal papežem Piem II. na podlaze je erb Piccolominiho. Fresky jsou z l. 1502 - 1509 a zobrazují v obrazech život papeže. Strop je bohatě zdoben alegoriemi, mytologickými scénami a groteskami. Mramorová skupina uprostřed místnosti představuje Tři Grácie, římské sousoší ze 3. st. n. l.

Via di Cittá je jedna z nejmalebnějších ulic Sieny. Je pouze pro pěší a vede v podstatě od Campa k Piazza del Duomo. Je to také hlavní nákupní zóna Sieny. Obě strany ulice jsou lemovány paláci. Přibližně uprostřed ulice stojí bývalý Papežský palác, dnes sídlo Banco d´Italia. Budova je ze světlého kamene postavená ve 2. pol. 15. st. pro Kateřinu Piccolomini, sestru papeže Pia II. Dolní část fasády je ve stylu florentské renesance. Proti je gotická fasáda Palazzo Chigi-Saracini, který byl přestavěn v 18. st. Dnes zde sídlí Accademia Chigiana, slavná hudební akademie. Na severním konci ulice stojí Loggia dei Mercanti, kde sídlila Obchodní rada. Byla postavena na začátku 15. st. v renesančním stylu. Mramorové lavice s reliéfy představují filosofy a vojevůdce z dob antického Říma. Horní patro bylo přistavěno v 17. st.

Piazza del Campo je jedním z nejslavnějších náměstí světa. Zde se odehrávala důležitá shromáždění lidu, zde měl sv. Bernardino umístěnou před Palazzo Publico kazatelnu, ze které kázal proti lehkomyslnosti sienských žen a destruktivním konfliktům mezi jednotlivými částmi města. V pol. 14. st. bylo náměstí vydlážděno cihlami v soustředných kruzích. Na jižní straně náměstí je kamenná a cihlová fasáda Palazzo Publico. Od ní vede osm bílých pruhů, které rozdělují Campo na devět částí, které symbolizují vládu devíti úředníků z řad řemeslníků, obchodníků a bankéřů, kteří přinesli městu období velké prosperity v l. 1287 - 1355. Na vrcholu náměstí je fontána Gaia z r. 1419, kdy byla vyzdobena mramorovými panely od Jacopo della Quercia. Od r. 1868 jsou zde kopie, originály byly umístěny v Palazzo Publico. Za fontánou je malé Palazzo Sansedoni, kteý byl celkově renovován na konci 19. st.

Palazzo Publico - radnice je krásným příkladem sienské gotiky a sloužil jako vzor pro mnoho dalších sienských paláců. Jeho stavba začala ve 13. st. a do pol. následujícího století byla v podstatě dokončena kromě druhého patra dvou křídel, které byly dokončeny až v r. 1680. Bledý travertin v dolní části budovy ostře kontrastuje s okrovým zbytkem stavby. Velké množství oken a dveří v přízemí budovy jí dodává světlosti. Horní část zdobí dvě hodinové vížky, nyní prázdné. Uprostřed budovy je měděný kruh s Kristovým trigramem (IHS - Iesus Hominum Salvator - Ježíš Spasitel Lidstva). Na východní straně fasády je elegantní zvonice od Lippo Memmiho, vysoká 88 metrů. Jmenuje se Torre del Mangia. Stavěla se po dlouhá léta a byla dokončena až po odeznění Černé smrti. Na vrchol věže lze vystoupit a je odtud krásný rozhled hlavně na Campo. U paty věže stojí Cappella di Piazza, kaple ve formě loggie, postavená v r. 1352 jako dík Sieňanů za překonání moru. O století později byla vyzdobena v renesančním stylu. Dveře vpravo od kaple vedou na malé náměstíčko Cortile del Podestá v Palazzo Publico. Palác byl sídlem vlády Sieny a stále zde sídlí místní správní úřady. Na Via Banchi di Sotto stojí univerzita a proti ní bílá travertinová fasáda Palazzo Piccolomini. Je pravděpodobně dílem Bernarda Rosseliniho, architekta Palazzo Rucelai ve Florencii. Je to renesanční stavba ve florentském stylu. Mezi konzolami je umístěn znak rodu Piccolomini. Dnes zde sídlí městský archív. Loggia dei Mercanti - Loggia Obchodníků - byla místem zasedání obchodní komory. Byla postavena v 15. st. v renesančním stylu. Ale některé dekorativní prvky jsou stále ještě ve stylu gotiky - výklenky se sochami. Mramorové lavice s reliéfy představují filosofy a vojevůdce z doby antického Říma. Horní patro loggie bylo přistavěno v 17. st. Palazzo Tolomei je ze 13. st. a nyní zde sídlí Cassa di Risparmio di Firenze. Je jedním z nejstarších soukromých paláců v Sieně. kamenná fasáda má dvě řady gotických oken. V r. 1310 zde pobýval Robert z Anjou, král Neapolský. Piazza Salimbeni je jedním z nejnoblesnějších sienských náměstí. Stojí zde tři budovy v různých stavebních stylech. Na východní straně je Palazzo Salimbeni ze 14. st. Má světlou kamennou fasádu s gotickými okny. Byl pojmenovaný podle významné sienské rodiny obchodníků a bankéřů. Na jižní straně stojí Palazzo Spannocchi z r. 1470 od florentského architekta Giuliana da Maiana pro papeže Pia II. Picolominiho. Palác má renesanční fasádu. Na severní straně stojí Palazzo Tantucci byl postaven o století později sienským architektem Ricciem. Basilica di San Francesco stojí na vršku nad starým městem. Kostel, zasvěcený sv. Františku, je v gotickém stylu, ale v 19. st. byl restaurován. na pravé straně kostela stojí malá kaple. bazilika má jedinou loď, která je vyzdobena černým a bílým mramorem a lemována malými kaplemi. V kaplích jsou zajímavé mozaiky

Firenze / Florencie

Florencie, starobylá metropole Toskánska s přívlastkem "la bella", je dnes hlavním městem stejnojmenné italské provincie, sídlem univerzity a arcibiskupa. Jestliže ve starověku byla Itálie pod vlivem Říma, od středověku až po novověk byla středem duchovního rozvoje většinou Florencie, zde také dosáhlo rozkvětu italské umění. V průběhu 3000 let od údajně prvního osídlení města kolem r. 1000 př. n. l. se centrum Florencie téměř nepřesunulo; římské fórum z r. 59 se nacházelo v místech dnešní Piazza della Republica. V r. 59 n. l. bylo založeno románské město v obdélníkovém tvaru - castra. S příchodem barbarů Florencie byla nejdříve obléhána Ostrogoty (405), kterým se ji ale nepodařilo dobýt. V r. 539 město obsadili Byzantinci a v r. 541 je dobyli Gótové. Za stěhování národů bylo město téměř zničeno a vzpamatovalo se až za vlády Langobardů a Karolinské dynastie, když se Regnum Italiae stalo franskou provincií. V r. 845 sjednotil syn Karla Velikého Lothar hrabství Fiesole a Florencie a založil zde jednu z devíti teologických škol v Itálii. Byly postaveny kostely San Miniato a Santi Apostoli a baptisterium. Kolem r. 1000 došlo k události, která předurčila následný rozmach města: markrabě Hugo přeložil vládní sídlo Toskánska z města Lucca do Florencie. Když se Florencie dostala do sféry zájmů papeže, císaře a markraběte, byla to markraběnka Alžběta, která podporovala sebevědomí florentských občanů a jako výraz protivnictví vůči císaři dovedla město k autonomii. Ještě před její smrtí v r. 1115 byla Florencie prakticky samostatným městem (oficiálně ale až v r. 1183). Od r. 1000 začíná vzrůst města a jeho rozvoj pokračuje po několik staletí, aniž by byl ovlivněn vnitřními spory, sváry a válkami. Občané města získávali stále větší vliv. Kolem r. 1200 vypukl otevřený boj mezi Guelfy, přívrženci papežovými a Ghibelliny, kteří podporovali císařskou větev Štaufů. Dlouhá léta trvaly boje, až se nakonec podařilo získat převahu Guelfům. Dante Alighieri, pocházející z městské šlechty Ghibellinů, byl nejslavnějším politickým utečencem té doby. V r. 1302 byl Guelfy odsouzen k smrti, podařilo se mu ale uprchnout, ale až do své smrti v r. 1321 musel žít v Ravenně. Vnitřní boje však nebránily Florenťanům v dalším rozšiřování města. Jako první bylo dobyto v r. 1125 Fiesole. Během 14. st. následovalo Arezzo, Pistoia, Prato, San Gimignano a Volterra - všechny byly k Florencii připojeny buď koupí, nebo násilně. Počátkem 15. st. získala Florencie přístup k moři tím, že dobyla města Cortona, Livorno a nakonec i Pisu. Jen pyšná Siena byla ke státu Medicejských připojena až v r. 1555. Tím si Florencie vymezila své mocenské pole působnosti - v podstatě odpovídalo území dnešního Toskánska. Ve 14. st. bylo město postiženo několika zničujícími přírodními katastrofami a velkým hladomorem. Morové epidemie v l. 1340 - 1348 zmenšily počet obyvatelstva na polovinu. Moc a bohatství města rostly zejména díky vzkvétajícímu obchodu se suknem a také zlatým mincím fiorino. Ty zde byly raženy od r. 1252 a brzy se staly předním platidlem v celé Evropě. Ve Florencii byly také položeny základy dnešního bankovnictví: z banco - stolu směnárníků - vzniklo slovo banka; tady byly vystaveny první Šeky a směnky. Florentští bankéři financovali podniky králů a papežů. Vzhledem ke svému často ne zcela právně nabytému majetku se občané obávali o svou duši, a proto financovali stavby nových kostelů a chrámů, které v té době vyrůstaly po celém městě. Dokonce i radnice vzkvétajícího města nakonec uznala - poté, co byly postaveny Bargello a Palazzo Vecchio - že je konečně na čase vyzdobit město úctyhodnou katedrálou a v r. 1296 rozhodla zahájit stavbu mohutného dómu. Kolem roku 1300 dosáhla Florencie počtu obyvatel kolem 100 000. Třídní rozdíly, které pozvolna narůstaly, vyvrcholily v l. 1345 stávkou barvířů a 1378 povstáním Ciompi, přadláků vlny. Za šest týdnů si chudí přadláci, na jejichž práci záviselo bohatství a blahobyt menšiny, vybojovali podíl na vládě. V této době započal vzestup nového rodu, který napříště výrazně ovlivnil osud msta - Medicejských. Jejich předek Giovanni de Bicci byl bankéřem v Římě a správcem církevního majetku - s procentuálním podílem. V r. 1399 bylo hlavní sídlo banky přemístěno z Říma do perspektivního obchodního města na řece Arno. Bankéřů v majetek zdědil jeho syn Cosimo, který s přídomkem Starší vešel do dějin města. Starobylé florentské rody se začaly obávat o své postavení, a tak v r. 1432 došlo k prvnímu vyhnání Medicejských. Znovu se pak opakovalo v l. 1494 a 1527. Ale už po dvou letech si Cosimovi příznivci vynutili jeho návrat. Cosimo posílil po návratu svou moc tím, že své odpůrce vypudil z města a na rozhodující místa v městské radě dosadil své příznivce. Od této chvíle začalo oslnivé období vlády Medicejských, které trvalo 300 let. Cosimo pořádal diskuse s největšími filozofy své doby a s Marsiliem Ficinem založil slavnou Accademia Platonica. Cosimo daroval klášterům přes 70 000 zlatých fiorinů. I jeho syn Piero, zvaný Prchlivý, byl milovníkem umění. Položil základy obrovských medicejských uměleckých sbírek. Ty, ačkoli roztroušeny po florentských muzeích, jsou zdrojem věhlasu Florencie jako největšího města umění. Pierův syn a následovník Lorenzo si díky svému životnímu tylu vysloužil přídomek Nádherný. I když upevnil moc a bohatství rodu, přesto jen o vlásek unikl vražednému útoku, při němž byl zabit jeho bratr Giuliano. Když v r. 1492, jako dvaačtyřicetiletý, Lorenzo skonal, nastoupil do čela rodu jeho syn Piero II. Za něj moc i věhlas Medicejských rychle vybledla. byla to doba, kdy dominikánský mnich Girolamo Savonarola kázal ve florentském dómu proti okázalosti a marnotratné nádheře medicejského dvora i papežského stolce. Davy posluchačů jeho kázání hrozivě rostly a nakonec si troufly spálit na hranici cenné umělecké předměty a knihy, symboly medicejské pýchy. To bylo příliš i pro papeže Alexandra II. Borgiu; zpupný dominikán byl jím exkomunikován a 23. května 1498 odsouzen k smrti upálením. Vinou neuvážených spekulací se v téže době se medicejská banka ocitla na pokraji bankrotu. Nové umělecké zakázky mohli Medicejští zadat teprve v polovině 16. st., když Cosimo I. - vévoda a později velkovévoda - vedl vládní obchody. Navíc se oženil se španělskou šlechtičnou Eleonorou Toledskou, jejíž věno umožnilo rodu Medicejských mecenášství ve vskutku vévodském duchu. Cosimo I. dal např. zbudovat skvostné Uffizie. Jeho následníci se starali především o hospodářství. Budovali silnice, vysoušeli pole a těžili užitkové předměty. Zásluhou francouzské a především britské textilní výroby přestával být florentský obchod vlnou a hedvábím výnosný. Bída lidu rostla a s ní i zaostalost a náboženská nesnášenlivost. Před římský inkviziční soud byl předvolán matematik, fyzik a filozof Galileo Galilei, protože v souladu s Koperníkovými poznatky hlásal heliocentrický názor a podobu vesmíru. za to byl odsouzen k doživotnímu domácímu vězení ve vile v Arcetri. R. 1743 rod Medicejských vymřel: posledním potomkem byla Anna Maria Ludovica, dcera Cosima III., která odkázala umělecké sbírky rodu Medicejských městu Florencii. Je téměř nemožné vyjmenovat všechny umělce, básníky a filozofy, kteří se během staletí podíleli na zkrášlení města nebo přispěli k jeho slávě jiným způsobem. Uměleckého vrcholu dosáhla Florencie ve 14. a 15. st. Poslední velký rozmach tvůrčích sil renesančních géniů zažilo město v 16. st., kdy zde působil Michelangelo, Raffael a Vasari. Ale ani jejich umění nezastřelo stále výraznější příznaky hospodářského, politického i duchovního úpadku. V oblasti literatury je se jménem Florencie spojen především básník Dante Alighieri (1265 - 1321), autor Božské komedie a zakladatel spisovné italštiny, dále Giovanni Boccaccio (1313 - 1375) se svým Dekameronem, a Francesco Petrarca (1304 - 1374), který se svým dílem stal průkopníkem humanismu. Rok 1402 lze označit za rok vzniku renesance. Tehdy se konal konkurs na ztvárnění severních dveří baptisteria. Filippo Bruneleschi využil svoje znalosti antické architektury pro nové cíle. Jeho pokračovatelem byl Leon Battista Alberti. Mezi sochaři florentské renesance je vedle Lorenza Ghibertiho a Lucca della Robbia největším mistrem Donatello. V malířství se renesanční sloh začíná projevovat v díle Masaccia. Následují pak Fra Angeliko da Fiesole a Fra Filippo Lippi. Vrchol florentské rané renesance představují Andrea Verocchio, bratři Antonio a Piero del Pollaiuolo, Sandro Botticelli a rovněž syn Fra Lippiho, Filippo Lippi. Tito mistři italského umění byli ve Florencii učiteli obou Toskánců - Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarottiho. Rovněž zde působil na začátku své tvorby Raffael. V r. 1737 připadlo velkovévodství habsbursko-lotrinské dynastii; ta zde vládla až do r. 1859. Byl to především druhý habsburský velkovévoda Petr Leopold, který změnil Toskánsko v moderní stát. Součástí sjednocené Itálie se stalo v r. 1860, v l. 1865 - 1871 byla Florencie dokonce jejím hlavním městem. 19. st. znamenalo nový hospodářský rozmach. Na místě zbořených městských hradeb byla zbudována okružní silnice, bez níž by byl dnešní provoz ve městě sotva myslitelný. Stará čtvrť a ghetto byly strženy a místo nich vznikla Piazza della Republica. na přelomu století, s rozvojem moderní turistiky, se Florencie stala takřka povinným cílem. Florencie se přiřadila k těm šťastným městům, která nikdy nebyla dotčena válkou. Až v r. 1944 se pokusili vojáci wehrmachtu zadržet nápor spojenců tím, že vyhodili do povětří mosty na Arnu. Ideje fašismu se sice Florencii nevyhnuly, ale naštěstí nezanechaly žádné vnější stopy. Snad tomu napomohla ona pověstná fiorenita, prastarý povahový rys Florenťanů. Fiorenita je kombinací obchodního ducha a náboženského zanícení, humanistického myšlení, sžíravého humoru, strohého realismu a kultivovaného vkusu, smyslu pro vnitřní obsah jednotlivostí i pro abstraktní harmonii celku. A tato kombinace je smyslem i posláním Florencie, města tak neochotného ustupovat banálnímu a všednímu. Tento povahový rys Florencie byl vzýván, když se v r. 1966 rozvodnila řeka Arno a způsobila ve mstě velké škody. A byla to spíše hrdost než vztek, co přivedlo Florencii k obnově poškozených stavebních skvostů. Zachovat nesmírné historické bohatství Florencie je obtížné i bez mimořádných událostí. Podle středověkého zvyku jsou domy natěsnány těsně vedle sebe, půdorys ulic nevyhovuje dnešním dopravním požadavkům, svůj podíl na ohrožení architektonických památek nají také hlavně zplodiny automobilového provozu. Florencie má 465 000 obyvatel, ovšem - navzdory omezením daných historickým charakterem - musí ročně zvládnout nápor více než 6 miliónů turistů. A k tomu je třeba přičíst ještě na 4000 kongresů, výstav, obchodních akcí a velkých společenských událostí ročně.

Piazzale Michelangelo je velká vyhlídková plošina, která se zvedá jižně nad Arnem. Náměstí bylo navrženo architektem Giuseppe Poggim v r. 1868. Náměstí dominuje velká bronzová kopie Michelangelova Davida. Je to jeden z nejkrásnějších vyhlídkových míst, ze kterého si lze udělat dokonalý celkový přehled o Florencii. Již z přístupové 6 km dlouhé aleje Viale dei Colli se otevře nádherný panoramatický pohled na město.

Kostel Santa Croce se stal nejznámějším v r. 1966, kdy povodeň zatopila celý objekt do výše 4.90 metrů. Obrovské množství uměleckých děl bylo nenávratně zničeno, mnohé se podařilo restaurovat jen částečně, mezi nimi i dřevěný krucifix od Cimabua (kolem r. 1287) monumentálních rozměrů 3,9 x 4,3 metry. Kostel sv. Kříže je hlavním kostelem florentských františkánů. Už krátce po smrti sv. Františka v r. 1226 zde zbudovali řeholníci malou kapli. Ta ale brzy nestačila narůstajícímu počtu věřících, proto byl v r. 1295 položen základní kámen nového kostela. Hlavním architektem kostela byl Arnolfo di Cambio. Stavba byla dokončena v r. 1385, kromě současné zvonice (původní se zřítila v 16. st.) a novogotického západního průčelí z 19. st. Kostel má rozměry 140 metrů na délku, 40 metrů šířku hlavní lodi a výšku v křížení 73 metrů. Ačkoli je architektura kostela jednoduchá, pyšní se největším množstvím umělecké výzdoby ze všech florentských kostelů. I proto bývá nazýván Pantheonem Florencie. Průčelí chrámu bylo obloženo vícebarevným mramorem v novogotickém slohu až v r. 1853. Napravo od něj jsou vchody do klášterních dvorů. V areálu jsou kaple rodiny Pazziů a Museo dell´Opera di S. Croce. Kaple Pazziů, údajně vybudovaná Brunelleschim, se řadí k vrcholné architektuře rané renesance. Na vnitřním průčelí je zaznamenána výška hladiny řeky Arno při povodních v r. 1966. Do podlahy je zapuštěno 276 náhrobních desek ze 14. - 19. st. Odpočívají zde např. Galileo, Machiaveli, Michelangelo, Ghiberti, skladatel Rossini ... Pomník tu má i Florenťan Dante, který zemřel v ravennském vyhnanství. Jako první na pravé straně je socha Madony s dítětem od Antonio Rosselliniho z r. 1478. Hrobku Michelangela, který zemřel v r. 1564 v Římě, vytvořil v r. 1570 Vasari, tři ženské sochy představují Malířství, Sochařství a Architekturu. Výstup na Kalvárii na sousedním oltáři je rovněž dílem Vasariho. Památník Danteho, který zemřel v Ravenně, je z 19. st., na levé straně je alegorická postava Itálie, na pravé Poezie. Monument od Canovy označuje hrob Alfieriho, italského hudebního skladatele, který zemřel ve Florencii v r. 1803. Proti stojí mramorová kazatelna s výjevy ze života sv. Františka od Benedetta da Maiano z r. 1476. Následuje památník Machiavelliho (+1572) z konce 18. st. Alegorická postava představuje Diplomacii. Slavné Zvěstování od Donatella je z r. 1430. Je jedním z nejkrásnějších a nejharmoničtějších příkladů tohoto typu nízkého reliéfu, vytvořeného v podobě antického chrámu. Hrob Leonarda Bruniho, florentského humanisty, který zemřel v r. 1444, vytvořil Bernardo Rosselino v pol. 15. st. V jižním transeptu je kaple Baroncelli, kterou v l. 1332 - 1338 vyzdobil malbami Taddeo Gaddi, Giottův žák. Je zde zobrazen život Panny Marie. Sakristie je vyzdobena freskami zobrazujícími Ukřižování, Výstup na Kalvárii a Vzkříšení. Kaple Rinuccini je vyzdobena freskami s výjevy ze života Panny Marie a Máří Magdaleny. V kapli Giugni jsou uloženy ostatky Julie Clary, manželky Josefa Bonaparte a jejich dcery Charlotte Napoleon Bonaparte. Kaple Bardi je vyzdobena freskami od Giotta s výjevy ze života sv. Františka z doby kolem r. 1320. byly vytvořeny podle slavných fresek v Asissi. Je zde i jedna z nejznámějších scén - Smrt sv. Františka. Apsida je vyzdobena freskami popisujícími legendu o sv. Kříži. Jejich autorem je pozdně gotický malíř Agnolo Gaddi. Legenda říká, že Archanděl Michael dal větévku stromu Moudrosti třetímu synovi Adama a Evy, Sethovi, a ten vypěstoval v jeskyni strom, který vyrostl do tvaru kříže. Na něm pak byl ukřižován Ježíš. V kapli Pulci jsou na freskách z r. 1330 od Bernardo Daddiho zobrazena martýria sv. Vavřince a sv. Štěpána. Glazovaná terakotová socha nad oltářem představuje Madonu s dítětem mezi Máří Magdalénou a sv. Janem Evangelistou. V kapli Bardi je slavný dřevěný krucifix od Donatella. U čtvrtého pilíře na pravé straně byl pohřben Lorenzo Ghiberti a jeho syn. Následuje hrob Galilea z 18. st.

Piazza della Signoria je nejkrásnějším náměstím ve Florencii, ale sotva se mu najde konkurent v celé Itálii. Na tomto náměstí se dříve soustřeďoval život města. Dnešní podoba náměstí je z r. 1386. Jižní stranu uzavírá Loggia della Signoria a galerie Uffizzi, severní stranu palác Uguccione, postavený v l. 1549 - 1559. Na levé, východní straně, stojí palác Obchodního soudu, na jehož průčelí jsou znaky 21 florentských cechů. Budovy na západní straně, obchody a kavárny, jsou z konce 19. st. Bronzová jezdecká socha Cosima I. pochází z Giambolgnovy dílny a je z r. 1594. Basreliéfy oslavují prvního toskánského velkovévodu. Před Neptunovou kašnou je do dlažby zapuštěna deska s letopočtem 1498. Právě na tomto místě byl onoho roku na příkaz borgiovského papeže Alexandra VI. upálen se svými dvěma přívrženci dominikánský mnich Savonarola - za kritiku zhýralého života šlechty světské i církevní. Neptunova fontána z l. 1563 - 1575 zdobí severozápadní roh Palazzo Vecchio. Fontána představuje mořského boha na voze taženém mořskými koňmi. Mramorové sochy na tomto náměstí jsou jen kopiemi: Michelangelův David, Bacio Bandinelli vytvořil sousoší Hercules a Caco. Bronzovou plastiku znázorňující Juditu a Holoferna odlili podle Donatella. Na levé straně u schodiště stojí florentský lev od Donatella.

Loggii della Signoria (nebo také Loggia dei Lanzi - na památku žoldnéřských strážců velkovévody Cosima I.) byla předlohou Ludvíku I., bavorskému králi, který ji použil jako vzor pro mnichovskou "Halu vojevůdců". Loggie byla vystavěna v l. 1376 - 1382 jako místo pro audience a slavnostní příležitosti. Loggii nechala vystavět Florentská Signoria. Její plány pravděpodobně vytvořil Andrea Orcagno. Svými třemi vznosnými oblouky se tato Loggia řadí k nejkrásnějším ukázkám florentské gotiky. Nad pilíři jsou alegorie Ctností od Agnolo Gaddiho z l. 1384 - 1389. Po stranách schodů jsou dva lvi. Z příkazu Cosima I. zde byla umístěna dvě sousoší: vlevo bronzová socha Persea od Celliniho (1545 - 1554), vpravo mramorová plastika Únos Sabinek od Giambologna (1583). Sochy zde byly vztyčeny jako jakási odpověď na postavení sochy Davida před Pallazzo Vecchio, který sem byl umístěn po vyhnání Medicejských a symbolizoval tak vítězství slabého lidu nad mocným vládnoucím rodem. Sousoší v Loggii naopak odrážejí triumf moci Medicejských nad demokracií. Stojí zde socha Herkules a Kentaurus od Giambologna (1599), Únos sabinské ženy (1583). Na zadní stěně je umístěno šest ženských postav z římské doby. Na pravé stěně je latinský nápis z r. 1750 o zrušení florentského kalendáře. Na střeše Loggie byla v r. 1583 zřízena visutá zahrada. Dnes je zde kavárna s překrásným výhledem na město.

Galleria degli Uffizzi je neobvyklou galerií se čtyřsetletou historií. V r. 1559 uskutečnil Cosimo I. svůj dávný sen řídit a ovládat florentský stát z jediného místa. Pověřil Vasariho stavbou Uffizzií (kanceláří, úřadů). R. 1581 byla stavba vedená Buontalentim dokončena. Vnitřní, kolonádami obklopený dvůr, je otevřen na Piazza della Signoria, směrem k Arnu je uzavřen portikem. Dispozice paláce byla na svou dobu převratná - všechna ministerstva, soudy a archívy byly umístěny odděleně. V budově byla dokonce i mincovna, v níž byly raženy slavné středověké zlaté florény. V loggii v 1. patře dal vévoda vystavovat malířská díla. Pro nejcennější díla Buontalenti postavil samostatnou tribunu - jedno z prvních míst, koncipovaných přímo jako muzeum. V dalších obdobích byly sbírky velkovévodů značně rozšířeny; přispěly k tomu sňatky mezi panovnickými rody, dary a sběratelská vášeň, v neposlední řadě také rušení kostelů a klášterů v 18. a 19. st. Základy velkolepé sbírky Cabinetto dei Disegni a delle Stampe položil kardinál Leopold Medicejský, který nashromáždil na 104 000 kreseb a tisků. Než r. 1743 zemřela poslední z rodu Medici, Anna Maria Ludovica, odkázala nesmírné umělecké poklady rodu městu Florencii - s tím, že navždy zůstanou městu a budou přístupny veřejnosti. Florencie tímto odkazem získala jednu z největších uměleckých sbírek světa. Musela být rozdělena mezi několik muzeí města. Uffizzie nabízejí na 8000 m2 na 1500 uměleckých děl, obrazů, soch a gobelínů - rozdělených do 39 sálů. Přibližně stejné množství děl je v depozitáři. V r. 1991 byla otevřena tzv. "Grande Uffizzi" v prostorách státního archivu. V sálech Uffizzi jsou díla Botticelliho - Jaro, Zrození Venuše, Madona ve slávě, Pallas a Kentaur; Bitva u San Romano od Uccella; Leonardovo Zvěstování a Klanění králů; následují díla vlámských, francouzských a německých mistrů. Dále je zde několik děl slavných mistrů: od Michelangela známé Tondo Doni z r. 1503 zobrazující svatou rodinu, Raffaelovy Madony, Tizianova Venuše Urbinská a Flora, Léda a labuť od Tintoretta, Caravaggiův Mladý Bacchus. V Corriodoio Vasariano, který jako součást Ponte Vecchio spojuje Uffizzie s palácem Pitti, je největší sbírka autoportrétů.

Pallazzo Vecchio postavil v l. 1298 - 1314 v gotickém stylu Arnolfo di Cambio původně jako městskou radnici - sídlo Signorie - odpovídající slávě středověké Florencie. Palazzo Vecchio byl politickým centrem a symbolem města Florencie. V r. 1310 byla dostavěna věž s hodinami vysoká 94 metrů. Pro tento gotický styl je naprosto typická absence dveří a oken v dolních patrech budovy. V 16. st. si z budovy vytvořil své sídlo Cosimo I. a nechal interiéry přestavět ve velkolepém stylu velkovévodského dvora. Práce prováděl hlavně Giorgio Vasari. Od té doby, co se Cosimo I. přestěhoval do Palazzo Pitti a přenechal původní palác svému synovi Francescovi I. a jeho ženě Janě Rakouské, začalo se paláci říkat Palazzo Vecchio místo Palazzo della Signoria. V l. 1865 - 1871 zde sídlil Národní Parlament a dnes je zde sídlo Městské rady. Na výzdobě a pozdějších úpravách se mj. podíleli Michelozzo, Verrocchio, Vasari a Michelangelo. Fresky na fasádě pod oblouky ochozu představují devět městských znaků. Modrý medailon nad portálem nese monogram Krista lemovaný lvy. Nápis "Rex regum et Dominus dominantum" je z doby Cosima I. z r. 1551. Renesanční interiéry ostře kontrastují s gotickými exteriéry. Nádvoří s vysokým portikem bylo celkově přestavěno v 15. st. Michelozzem a bylo vyzdobeno v následujícím století Vasarim. Uprostřed stojí krásná fontána s porfyrovým bazénem. V interiéru je Michelozzův ochoz se sloupy se zlatými štuky a freskami od Vasariho. Široké schodiště je rovněž od Vasariho a vede k Salon dei Cinquecento a pracovně Francesca I., navržené Vasarim. V Sala di Leone X. je současné sídlo starosty města a městských radních. V Sala di Clemente VII. je slavná freska Assedio di Firenze (Obléhání Florencie). Salone dei Cinquecento byl vytvořen pro Hlavní shromáždění lidu po druhém vyhnání rodiny Medici z Florencie. Je dílem Cronaca, výzdoba proběhla pod vedením Vasariho. Stropní a nástěnné malby představují Vjezd Velkovévody Cosima I. do Florencie a Výjevy z dobytí Pisy a Sieny. Na pravé straně je mramorové sousoší od Michelangela Pokoření brutální síly Geniem. V Liliovém sále se nachází mistrovské dílo Donatella Judita. Několik staletí byla umístěna na Piazza della Signoria. Po pečlivé restauraci, která trvala dva roky, byla přemístěna do Liliového sálu v Palazzo Vecchio.

Kostel Orsanmichele spíše než kostel připomíná středověký palác. Poté co vyhořela původní kaple San Michele in Orto, přinutila Signorie v r. 1336 florentské cechy k výstavbě nového kostela. Prostorná sloupová síň sloužila kromě bohoslužeb také jako tržiště, v horních patrech byly sýpky na obilí. V pol. 14. st. byly arkády v přízemí uzavřeny trojdílnými okny. Trh s obilím v přízemí byl zrušen v r. 1361, ale obě horní patra sloužila jako sýpky ještě v 16. st. Dnes slouží obě horní patra jako výstavní prostory. V r. 1347 byl zhotoven gotický tabernákl kolem obrazu Madony od malíře Bernarda Daddiho. Ve 14 výklencích na vnější straně byly umístěny plastiky svatých patronů jednotlivých cechů. Slavná Donatellova socha sv. Jiří, patrona zbrojířského cechu, byla z mramoru. Nyní její místo zaujímá bronzová kopie, originál je uložen v muzeu Bargello. Na straně do Via de Calzaiuoli jsou zleva doprava: bronzová socha sv. Jana Křtitele z r. 1416 od Lorenza Ghibertiho pro obchodníky se suknem, vedle je bronzové sousoší od Verrocchia z r. 1484 zobrazující sv. Tomáše (chybí) pro obchodnický cech a bronzová postava sv. Lukáše od Giovanni da Bologna z r. 1562 pro cech právníků a notářů. Na straně do Via Orsanmichele byl mramorový sv. Petr (chybí) od Donatella z r. 1413 pro cech řezníků, sv. Filip (chybí) z r. 1410 pro cech ševců, skupina čtyř svatých od Nanni di Banco z r. 1408 pro mistry kameníky a řezbáře a kopie sv. Jiří od Donatella (originál v Bargellu) z r. 1416 pro cech zbrojířů. Na straně do Via dell´Arte della Lana jsou bronzové sochy sv. Matyáše a sv. Štěpána od Ghibertiho, první z r. 1422 pro cech penězoměnců, druhá z r. 1426 pro cech obchodníků s vlnou, sv. Eligius (chybí) z r. 1416 od Nanni di Banco pro cech kovářů. Na straně do Via dei Lamberti jsou sv. Marek od Donatella z l. 1411 - 1413, mramorový sv. Jakub (chybí), Madonna s dítětem pro cech lékárníků a bronzová figura sv. Jana Křtitele z r. 1515 od Baccio da Montelupo pro cech obchodníků s hedvábím.

 Mercato Nuovo - elegantní loggii nechal v 16. st. postavit Cosimo I. Sloužila obchodníkům a řemeslníkům v období středověku. Na straně obrácené k Arnu stojí fontána Porcellino ze začátku 17. st., vytvořená podle klasické mramorové sochy v Uffizi.

Piazza della Republica bývalo kdysi v dobách antického Říma fórem starých Římanů. Ve středověku zde bylo rozsáhlé tržiště s přilehlým ghettem, dnes je zde centrum obchodní čtvrti, obklopené kavárnami. Dnešní podobu piemontském stylu získala tato místa zbouráním středu Florencie v r. 1887. V místě, kde byly antické věže a domy, historické židovské ghetto, kostely krámy a trhové stánky, se zrodily paláce, kavárny a velký oblouk směrem na via Strozzi, věnovaný Vittoriu Emanuelovi II.

Baptisterium S. Giovanni působí vedle florentského Dómu velice skromně a subtilně. Stavba vznikla již ve 4. - 5. st. v blízkosti severní brány románské Florencie. Dnešní podobu dostalo baptisterium v 9. - 12. st. V r. 1128 byla stavba doplněna stanovou střechou a v r. 1150 přibyla osmihranná sloupová lucerna. Baptisterium bylo postaveno v románském slohu, ale nese mnoho prvků renesance: pilíře, hlavice, trojúhelníkové podstavce, typické pro architektonický styl Florencie, která vždy přejímala stavební prvky antiky. Baptisterium bylo v l. 1059 - 1128 katedrálou Florencie. Krásné jsou bronzové dveře v portálech - nejslavnější je tzv. Rajská brána, obrácená na východ k Dómu. Dveře vznikly v dílně Ghibertiho v l. 1426 - 1452. 10 polí je vyzdobeno starozákonními výjevy, zpracovanými jako reliéfy s plně plastickými částmi. Deset polí představuje: první sloupec shora: Stvoření Adama a Evy, Dědičný hřích, Vyhnání z ráje; Obětování Noe, Opilství Noe; Zrození Izáka, Prodej prvorozenství, Izák na lovu, Izákova zrada; Mojžíš přijímá desky se zákonem na Sinaji; Boje proti Filištínským, Zabití Goliáše. Druhý sloupec shora: Práce na poli, Oběť Kaina a Ábela, Zabití Ábela, Napomenutí Kaina od Boha; Zjevení andělů Abrahámovi, Izákovo obětování; Josef zaprodán mecenášům, Nalezení zlatého šálku ve vaku, Josefovo představení bratrům; Izraelský lid v Jordánu, Dobytí Jericha; Šalamoun přijímá královnu ze Sáby. Při povodni v r. 1966 byly některé díly odplaveny a nahrazeny kopiemi. Originály se nacházejí v Muzeu katedrály. Po povodni byly dveře kompletně restaurovány a pozlaceny. Od Ghibertiho jsou i severní dveře z l. 1403 - 1424. Ghiberti na nich začal pracovat ve svých 25 letech. Jsou vyzdobené 28 poli s Dějinami Nového zákona - život Ježíše, dolních osm polí představuje Evangelisty a Doktory církve. Nedaleko severních dveří stojí sloup Sv. Zanobiho z r. 1384 a představuje legendu o mrtvém stromu, který opět oživl, když byly v r. 429 přemístěny tělesné ostatky svatého z kostela San Lorenzo do kostela Santa Reparata. Nejstarší jižní brána je vyzdobena osmi obrazy v dolní části představujícími duchovní a světské ctnosti od Andrea Pisana v l. 1330 - 1336. V horní části je zobrazen na 20 panelech život sv. Jana Křtitele. Interiér vyzařuje harmonii a monumentalitu díky mramorem obloženým zdem a dvěma druhům žulových sloupů a pilířů s korintskými hlavicemi. Interiér je vyzdoben mozaikami v kopuli ze 13. st. od benátských mistrů v byzantském stylu a krásnou mramorovou podlahou ze 12. st. Jsou rozděleny do osmi sekcí. Je na nich zobrazen Poslední soud, Geneze, Sbory andělů, Život Josefa, Život Panny Marie a Ježíše, Život sv. Jana Křtitele. Vpravo v malé apsidě je hrobka protipapeže Jana XXIII., která je dílem Donatella z r. 1427. Dále jsou zde dva románské sarkofágy a Sarkofág biskupa Ranieri.

Duomo Santa Maria del Fiore je neodmyslitelným symbolem města. Jeho stavba byla poněkud opožděným triumfem. Když signorie konečně r. 1296 zadala dílo architektu Arnolfovi di Cambio, konkurenční města Pisa, Lucca, Pistoia, Prato a Siena se už pyšnila vznosnými chrámy. Jméno Santa Marie dei Fiori je odvozeno od zlaté růže, kterou sem daroval v den vysvěcení stavby papež Eugenius IV. Dóm byl postaven na místě dřívějšího kostela Santa Reparata. Přestože stavba trvala několik desítek let, staveniště v podstatě obklopovalo původní kostel, nebyl narušen až do r. 1375 běžný provoz kostela. Již od počátku se na vedení stavby podílelo několik mistrů: Giotto, Andrea Pisano a Francesco Talenti. V r. 1375 byla Santa Reparata zbořena a pozměněn původní návrh stavby dómu. Honosná florentská katedrála byla dokončena až v r. 1368 - ale stále chyběla kopule. Soutěž na ni vyhrál Filippo Brunneleschi a vlastní stavba proběhla v l. 1420 - 1434. Předpokládaná výška kopule přes 100 metrů ovšem přinesla do té doby netušené problémy. Brunneleschi proto vyřešil konstrukci dvěma navzájem se podpírajícími plášti. Vnější plášť je silný 80 cm, ale vnitřní zdivo dosahuje tloušťky 4 metrů. Obě části jsou spojeny 24 vertikálními, síly přenášejícími zdmi, z nichž 8 je viditelných jako bílá mramorová žebra v červené střeśní krytině. Dvouplášťová kopule má hmotnost 250 000 tun. Kopule má rozměry 91 metrů na výšku a průměr 45 metrů. Po 463 schodech lze vystoupit do tzv. lucerny kopule, odkud se naskýtá jedinečný pohled na panoráma města. Při výstupu jsou rovněž pohledy dovnitř kostela a také na blízká malovaná okna, která jsou dílem Ghibertiho, Donatella, Paolo Uccella a Andrea del Sarto z 1. pol. 15. st. Práce na stavbě lucerny kopule byly započaty v r. 1445 a ukončeny pozlaceným kruhem v r. 1461. Lucerna byla navržena v podobě malého chrámu a tím bylo dosaženo celkové výšky 107 metrů. Kopule měla být podle původního Bruneleschiho návrhu bez maleb či dekorací, ale v l. 1572 - 79 byla vyzdobena freskami od Giorgio Vasari a Zucconi. V r. 1587 bylo zbořeno nedokončené průčelí katedrály realizované Arnolfem di Cambio. Po dalších téměř tři sta let byly vyhlašovány různé konkurzy, až nakonec byl v r. 1871 schválen projekt architekta Emilia de Fabris. Průčelí katedrály bylo dokončeno v l. 1875 - 1887 v novogotickém stylu. Aby se dodržel historický vzhled katedrály, byly použity stejné barvy mramoru: bílý z Carrary, zelený z Prata a růžový z Maremy. Štít nad středním vstupem zdobí Madona ve slávě, mezi bočními růžicemi a střední horní růžicí jsou vlysy Apoštolů a Marie. Východní stranu dómu tvoří tři polygonální apsidy, které vycházejí z křížení transeptu. Na severní straně je Mandlová brána obklopená vlysem Nanebevzetí Panny Marie od Nani di Banco ze zač. 15. st. Mozaika na tympanonu z r. 1490 od Domenica Ghirlandaio zobrazuje Zvěstování. Zdi katedrály a společně s nimi i baptisterium byly z vnější strany obloženy bílým kararským mramorem, členěným pásy zeleného mramoru. Florentský dóm je čtvrtou největší chrámovou stavbou křesťanského světa. zabírá plochu 8300 m2, hlavní loď je dlouhá 155 metrů (sv. Petr ve Vatikánu: 186 m) a 43 metrů široká, příčná loď má délku 90 metrů. Chrámové lodi jsou rozděleny sloupy držícími gotické oblouky, které tvoří klenbu. Podlaha je z více barevných mramorů (1526 - 1660). Na vnitřní výzdobě pracovalo ve 13. - 15. st. mnoho známých florentských umělců. V levé chrámové lodi jsou dva jezdecké monumenty. Velký jezdecký obraz, druhý po levé straně, ukazuje vítězného vojevůdce florentského žoldnéřského vojska Johna Hawkwooda. Je dílem Paola Uccella z r. 1436. Jezdecký obraz Nicola da Tolentiho vedle pochází od Andrey del Castagno, který ho vytvořil v r. 1456. Poslední freska od Domenica Michelina z r. 1465 představuje převedení Danteho Božské komedie na Florencii, která je představována katedrálou, jak vypadala v 15. st. Vpravo na začátku jižní lodi je na prvním medailonu vlevo od vstupu zobrazen Brunelleschi (dílo jednoho z jeho žáků). Malovaná skleněná okna a centrální rozetové okno na západní straně jsou ze 14. st. Rozetové okno představuje Nanebevzetí Panny Marie a bylo vytvořeno podle kreseb Lorenza Ghibertiho. Barevně glazované terakotové reliéfy nad vchody do obou sakristií jsou dílem Luky della Robbia z 15. st. Kopule má průměr na základně 50 metrů a je 91 metr vysoká. Zdobí ji fresky Posledního soudu od Vasariho z l. 1572 - 1574 a Zuccariho, který je v r. 1579 dokončil. Na dhlavním oltářem visí dřevěný krucifix od Benedetta da Maiano z konce 15. st. Pod hlavním oltářem je v kapli umístěna hrobka sv. Zanobiho, prvního florentského biskupa. Bronzové reliéfy zobrazují scény ze života svatého od Lorenzo Ghibertiho. Po stranách hlavního oltáře jsou terakotoví glazovaní andělé od Luccy della Robbia. V Nové sakristii se zachránil na velikonoční pondělí r. 1478 Lorenzo Magnifico před pochopy nepřátelské rodiny Pazziů - jeho bratr Guiliano byl zavražděn před hlavním oltářem. Schodiště vpravo od vchodu na jižní straně lodi vede k základům raně křesťanského kostela S. Reparata, odkrytého v r. 1966. Tento kostel ze 4. - 5. st. měl půdorys tří lodí, se sloupovím a jedním oltářním výklenkem. V době byzantských válek byl zcela zničen a znovu vystavěn v 7. a 9. st. V 11. - 12. st. byly vybudovány dvě zvonice. Jsou zde pozůstatky fresek, náhrobní desky některých prelátů a významných osobností a ukázky původní mozaikové a keramické dlažby. Zde byl také pohřben Filippo Brunelleschi. Chrámové muzeum je umístěno za oltářním chórem a jsou zde soustředěna díla nalezená v katedrále, zvonici a baptisteriu. Nad vstupem je poprsí Cosima I. od Bandiniho. Dále jsou zde pozůstatky antické fasády kostela a křestní kaple. V přízemí jsou vystaveny sochy, knihy, relikviáře, miniaturní zpěvníky. Jsou zde také sochy ze zvonice, původní obkladové cihly Giottovy zvonice. V chrámovém muzeu je dnes také umístěna Michelangelova Pieta.

Campanilla byla podle Giottových návrhů vystavěna v l. 1334 - 1359. Je považována za nejkrásnější zvonici v Itálii. Byla obložena bílým, červeným a zeleným mramorem, v dolní části je 54 reliéfů z dílny Andrea Pisana a Luca della Robbia podle Giottových návrhů. Ve výklencích jsou kopie původních Donatellových soch a také dalších umělců, které jsou dnes umístěny v Muzeu Dómu, stejně jako originály 54 reliéfů. Na zvonici vede 414 schodů, které stoupají až k balustrádě ploché střechy. Zvonice je vysoká 84 metrů. Vnitřní výzdoba představuje v dolní části Život člověka, tvořivost a lidské umění, v horní části Planety, Přednosti, Svobodné umění a Svátosti.

Kostel San Lorenzo se stal místem posledního odpočinku Medicejských. K poslední přeměně tohoto kostela v jakési velké mauzoleum došlo za Cosimova vnuka, papeže Lea X., pro kterého Michelangelo vytvořil Novou sakristii. Nová sakristie se jí říká proto, že je symetricky položena proti Staré sakristii. Nová sakristie je v podstatě jakousi pohřební kaplí, navrženou pro rodinu Medici. Michelangelo zde vytvořil dvě nejslavnější hrobky představitelů rodu Medici v l. 1526 - 1533. Původně měla být vytvořena čtyři mauzolea, ale dokončena byla jen dvě. Na pravé straně je hrob Giuliana. Giuliano, vévoda z Nemours byl synem Lorenza Nádherného, který zemřel v r. 1516 ve věku 35 let. Je zobrazen jako římský císař, u jehož nohou jsou alegorické postavy Dne (nedokončená) a Noci. Proti je hrob Lorenza, vévody Urbinského, vnuk Lorenza Magnifica a otec Kateřiny Medicejské, který zemřel v r. 1519 ve věku 27 let. Je zobrazen v meditaci a u jeho nohou jsou další dvě slavné sochy: Soumrak a Svítání. Zde jsou také náhrobní desky Lorenza Magnifica a jeho bratra Giuliana. Jediné dílo, které Michelangelo vytvořil přímo pro hrobku Lorenza Nádherného, je Madona s dítětem. Sebeuctívání rodu Medicejských vyvrcholilo začátkem 17. st. stavbou knížecí kaple - Cappelle Medicee - Cappella dei Principi, jejíž vnitřek je celý obložen polodrahokamy. Kaple byla navržena v době života Cosima I., ale dokončena byla až v 17. st. za jeho mladšího syna Ferdinanda I. V nízké dvoraně jsou hrobky Cosima I. Staršího, hrobka Donatella, rodiny Lorena a další hrobky velkovévodů. Odtud se vstoupí do Capella dei Principi, navržené Nigettim a dokončené v 18. st. Nad podezdívkou je 16 erbů velkovévodských toskánských měst a šest sarkofágů velkovévodů Cosima III., Francesca I., Cosima I., Ferdinanda I., Cosima II. a Ferdinanda II. za oltářem jsou dvě malé místnosti s relikviemi, které představují také vzácné muslimské práce z 10. st. z kamenných krystalů, které byly kdysi součástí sbírky Lorenza Nádherného. Kámen na pravé straně proti schodům vedoucím do Medicejské kaple je hrobem poslední představitelky rodu Anny Marie Ludovicy. Kostel San Lorenzo celý připomíná rodinu Medicejských. Kostel stojí vedle Palazzo Medici-Riccardi, byl farním kostelem rodiny (několik členů rodiny neslo jméno Lorenzo) a byl také po tři staletí jejich pohřebištěm. Je to také nejstarší kostel ve Florencii. Giovanni di Bicci, zakladatel rodu, pověřil v r. 1420 Beunelleschiho přestavbou raně křesťanského kostela, který byl zasvěcen sv. Lorenzovi už v r. 393. Bruneleschi přestavěl původní gotický interiér kostela do stylu florentské renesance. Brunelleschi nejprve dokončil Starou sakristii (1426). Stavbu dokončil Giovanniho syn Cosimo Starší v r. 1446. Průčelí kostela zůstalo bez mramorového obložení, které navrhl Michelangelo a nebylo nikdy uskutečněno. Interiér je rozdělen do tří lodí, oddělených sloupy nesoucími oblouky. Strop lodě je vyzdoben zlacenými panely nesoucími erb rodiny Medici. Uvnitř jsou dvě bronzové kazatelny od Donatella. na obou jsou zobrazeny výjevy ze života Krista. V Kapli Martelli je malba Zvěstování od Filippo Lippi z r. 1440. Stará sakristie byla jako první přestavěna v kostele San Lorenzo. Architektonický projekt je dílem Brunelleschiho a výzdoba Donatella. Jeho dílem jsou i bronzové dveře se 40 figurami mučedníků a apoštolů. Uprostřed místnosti stojí mramorový sarkofág, ve kterém jsou pohřbeni Giovanni di Bicci a jeho žena Piccarda Bueni. Hrobka je dílem Verrocchia z r. 1472. Po levé straně kostela je krásná křížová chodba s dvojitou sloupovou síní. Obojí je dílem Brunelleschiho.

Perugia

Hlavní město Umbrie, sídlo univerzity. Původně sídliště Umbrů, v historické době jedno z 12 etruských měst, kolem r. 300 př. Kr. ovládnuto Římany. Za 2. punské války bylo město spojencem Říma. V době občanské války mezi Oktaviánem a Markem Antoniem se zde Antoniův bratr Lucius pokusil klást odpor Oktaviánovi, což vedlo k vyplenění města. Oktavián sice po svém vítězství nechal město znovu vystavět (Augusta Perusia), přesto však byla jeho role v době císařské zcela nevýznamná. Se stopami pronikání křesťanství do Perugie se setkáváme ve 4. století, od druhé poloviny 5. stol. máme doklady o existenci biskupství. Město bylo vícekrát zpustošeno v době stěhování národů, od 11. století se stává svobodnou městskou komunou. Pro 12. a 13. století jsou charakteristické boje s Chiusi, Cortonou, Assisi a Todi. Proguelfská politika přináší městu mocenský a hospodářský růst. Hlavní rozkvět města spadá do 14.-15. století, zároveň však propukají vnitřní spory mezi rody Raspanti a Beccherini (nehledě na rozepře rodin Vincioli, Montesperelli, Montemelini, Della Corgna, Baglioni). Nastupuje období signorií, v němž se u moci vystřídaly osobnosti jako Biordo Michelotti, Braccio Fortebraccio, Niccolo Piccinino nebo Braccio Baglioni. Roku 1540 bylo včleněno do Církevního státu. Na troskách paláce Baglioni byla postavena pevnost Rocca Paolina (pojmenovaná podle papeže Pavla III. z rodu Farnese), která byla jako symbol absolutismu stržena v 19. století.

Palazzo dei Priori (též Palazzo Comunale) je jedním z nejvýznamnějších příkladů středověké architektury v Itálii. S výstavbou paláce započali Giacomo di Servadio a Giovanello di Benvenuto v roce 1293. Stavba byla dokončena roku 1443. Obložení z travertinu a vápence z Assisi v kombinaci s bílým a růžovým mramorem z Bettony působí velmi dekorativně. Hlavní průčelí obrácené na Corso Vannucci ohromí svými rozměry a řadou troj- a čtyřdílných oken. Krásný portál zakončený půlkruhovým obloukem je zdoben nezvykle bohatou reliéfní výzdobou. Průčelí obrácené na Piazza IV Novembre má portál s gotickým obloukem, k němuž vede monumentální schodiště, po jeho pravé straně je lodžie. Nad portálem jsou bronzové figury gryfa a lva. V interiéru se nachází Sala dei Notari, impozantní středověký sněmovní sál vymalovaný freskami s biblickými scénami a zobrazeními Ezopových bajek z dílny Pietra Cavalliniho, Sala del Consiglio Comunale s Pinturicchiovou freskou a Sala Rossa s nástěnnými malbami Dona Doniho.

Katedrála San Lorenzo je působivá gotická stavba vzniklá v 14 - 15. století. Jedinou ozdobou nedokončené fasády je masivní barokní portál od P. Caratolliho z 1. pol. 18. století. Po straně portálu na Piazza IV Novembre stojí cenná bronzová socha papeže Julia III., dílo V. Dantiho z 16. století. Trojlodní interiér má na stropě fresky z 18. století. Náhrobek Andrey Baglioniho je dílem Urbana da Cortona. Kaple sv. Bernardina je vyzdobena malbou Federica Barocciho Snímání z kříže z 16. století, která je považována za vrcholné dílo tohoto urbinského malíře. Zajímavé jsou okenní vitráže od Arriga Fiamminga z 16. století. Křestní kaple je vyzdobena freskami Domenica Bruschiho z 19. století, fresky v kapli Nejsvětější svátosti pocházejí z konce 18. století a jsou dílem Marcella Leopardiho. V katedrále se nacházejí náhrobky papežů Martina IV., Urbana IV. a Innocence III. a socha Lva III. Cenné jsou chórové lavice od Giuliana da Maiano a Domenica del Tasso z 15. století. V kapli sv. Anella je v postříbřeném a pozlaceném tabernáklu uchováván onyxový snubní prsten Panny Marie. Stěny sakristie jsou pokryty Pandolfiho malbami z 16. století.

Fontana Maggiore stojí na Piazza IV Novembre. Byla postavena v letech 1275-78 podle návrhu Fra Bevignata. Plastická výzdoba je dílem Nicoly a Giovanniho Pisanů. Horní nádrž je vyzdobena 24 reliéfy s vyobrazením světců, biblických scén, mytologických stejně jako historických osobností a alegorií. Padesát reliéfů spodní nádrže zobrazuje dvanáct měsíců, znamení zvěrokruhu, svobodná umění, scény ze Starého zákona, založení Říma a Ezopovy bajky.

Basilica San Domenico  je velkolepá gotická stavba z 14. století přestavěná v 1. polovině 17. století Carlem Madernou. Neozdobená fasáda se otevírá elegantním portálem z konce 16. století. Velkoryse pojatý interiér je opatřen bočními kaplemi. Čtvrtá z nich po pravé straně je vyzdobena oltářem Antonia di Duccio, kaple v příčné lodi obsahují různé votivní fresky. Pozoruhodný je náhrobek Elisabetty Cantucci od Algardiho, náhrobek rodiny Danti, náhrobek Benedikta XI. z dílny Arnolfa di Cambio. Apsida je osvětlena 23 m vysokým oknem, které v 15. století vytvořili Fra Bartolomeo di Pietro a Mariotto di Nardo.

Basilica San Pietro - před kostelem, který byl postaven v 10. století na místě dřívější katedrály, se rozkládá elegantní arkádové nádvoří. Nádherná zvonice se štíhlou špičkou a zdvojenými okny pochází z 15. století a byla postavena pole Rosselinova návrhu. Trojlodní interiér je rozdělen 18 římskými sloupy. Jeho hlavní loď má krásný kazetový strop od Benedetta da Montepulciano z 16. století a je vyzdobena 10 velkými malbami od Antonia Vassilacchiho. V sakristii najdeme díla Peruginova, Caravaggiova a Algardiho. Pozoruhodná díla jsou umístěna i v kapli Vibi (tabernákl od Mina da Fiesole), v kapli Ranieri (malby Guida Reniho), v kapli Nejsvětější svátosti (Vasariho malby). Významná je Peruginova Pietŕ. Oratorio di San Bernardino. Datum dokončení stavby (r. 1461) můžeme číst na nápisu na průčelí. Nádherné dílo Florenťana Agostina di Antonio di Duccio je významným dokladem renesančního stavitelství v Perugii.

Etruská brána - brána nazývaná též Augustovým obloukem pochází z 3.-2. století př. Kr. a byla doplňována v době římské a v 16. století. Nachází se mezi dvěma mohutnými etruskými věžemi.

Kostel San Francesco al Prato - impozantní stavba ze 13. století upoutá nádhernou fasádou.

Porta Marzia - významná etruská památka z 3. stol. př. Kr. vyzdobená koňskými hlavami a mužskými postavami byla v 17. století zahrnuta do stavby pevnosti Rocca Paolina.

Kostel San Michele Arcangel - působivá raně křesťanská stavba na centrálním půdorysu. V jeho interiéru se nachází 16 antických sloupů.

Kostel San Ercolano zasvěcený patronovi města stojí na místě, kde v době obléhání města Góty r. 547 zahynul světec mučednickou smrtí. Gotická stavba z přelomu 13. a 14. století má osmiúhelníkový půdorys. V interiéru je i přes barokní přestavby stále patrná středověká struktura. Oltář uchovává světcovy ostatky v cenném římském sarkofágu z 3. století.

Pisa

Pisa je hlavní město stejnojmenné provincie a sídlo arcibiskupa. Žije zde 93 000 obyvatel. Leží v severní části toskánského pobřeží na řece Arno. Původně přímořské město je dnes v důsledku naplavenin vzdáleno 10 km od pobřeží Tyrhénského moře. Když byla Pisa založena v 7. st. př. n. l., stala se ihned významným přístavem, ale pobřeží se od města začalo vzdalovat kvůli nánosům v ústí řeky Arno. Bylo zde etruské obchodní centrum a od r. 180 př. n. l. římská kolonie. Svůj námořní význam si Pisa uchovala až do pádu Západořímské říše v r. 476. V r. 888 se Pisa stala významnou republikou a rostl její ekonomický význam. Od poč. 11. st. se v souvislosti se soupeřením s Janovem a Benátkami, rozvinula na jednu z prvních námořních a obchodních velmocí u Středozemního moře. Město se podílelo na boji proti slámu, mohamedáni na Sardinii, Sicílii a v Tunisku byli poraženi. Obyvatelé Pisy se zúčastnili i křížových výprav. V r. 1015 získala Pisa pozice na Sardinii a na konci 11. st. také na Korsice. V r. 1114 dobyla Baleárské ostrovy. její expanze pokračovala do Tuniska a začala zakládat obchodní místa ve východním Středomoří, která sahala až k Sýrii. Kvetl obchod a řemesla, vyrůstaly impozantní budovy. Stavbou dómu v 11. st. začala nová epocha toskánského umění. V sochařství vynikl Nicolo Pisano (1220 - 1278). Jeho syn Giovanni, jeho žák Arnolfo di Cambio a Giovanniho žák Andrea Pisano, spojili pisánské umění s uměném Florencie. Vrchol prosperity Pisy spadá do 12. a 1. pol. 13. st. Její lodě rozvážely obchodní zboží (zbraně, vlnu, kůži) z Apenin do Orientu. Zpět se vracely s kořením, hedvábím, bavlnou. Konec vlády Hohenštaufů znamenal pro toto ghibellinské město těžký úder. Po dlouhých bojích s Janovem utrpělo pisánské loďstvo v r. 1284 u ostrova Meloria rozhodující porážku. Janov, největší rival Pisy, se stal nejvýznamnějším přístavem, na souši soupeřily s Pisou Lucca a Florencie. Stranické boje vedly v r. 1406 k osazení města Florenťany. Rod Medicejských si na Pise dost zakládal a velkovévoda toskánský Cosimo I. Zde založil v 16. st. rytířský řád sv. Štěpána. V této době se v Pise nejvíce rozvíjely vědy. V 17. st., kdy se Livorno stalo hlavním přístavním městem Toskánska, ztratila Pisa definitivně svůj bývalý význam. Pisa je rodištěm geniálního matematika a přírodovědce Galiea Galileiho (1564 - 1642). Šikmou věž používal ke studiu volného pádu předmětů. Většina historických budov je soustředěna kolem Piazza dei Miracoli. Zde je baptisterium, dóm, šikmá věž a Camposanto (hřbitov).

 

Baptisterium je  kruhová stavba o průměru 30 m obložená bílým mramorem. Bylo vystavěno v l. 1153 - 1278, s gotickými přídavky ve 14. st. Zajímavé jsou vstupní dveře proti katedrále, které byly vyzdobeny ve 13. st. Sloupy vyřezávané v byzantském stylu představují motivy ze života Jana Křtitele, nad nimi je Ježíš mezi Pannou Marií a sv. Janem se čtyřmi Evangelisty po stranách a obrazy 12 měsíců v roce. Vnitřek je klenutý s kopulí vysokou 60 m. V interiéru se střídají světlé a tmavé mramory, jsou zde elegantní monolitické sloupy se zdobenými hlavicemi. Mramorová křtitelnice od Guido Bigarelli je z r. 1246. Je zde také slavná kazatelna od Niccolo Pisana z r. 1260. Stojí na sloupech, na jednom z rohů je zobrazen orel, symbol sv. Jana. Panely mistr vyřezával podle vzorů starých římských sarkofágů v Camposanto. Představují Zvěstování, Narození, Ježíše v chrámu, Ukřižování a Poslední soud. Tvář Satana představuje divadelní masku z antických divadel.

Věž (kampanila) je vysoká 58 m, z l. 1174 - 1350, se šesti arkádami nad sebou. je zvonicí katedrály a symbolem města. Výstavbu začal v r. 1173 a postavil první patro Bonanno Pisano. Vrchol věže byl dokončen v r. 1350. Věž má šest pater s galeriemi a má cylindrický tvar po vzoru byzantských věží. Galileo Galilei zde konal pokusy na objasnění zákonitostí volného pádu. Je dnes vychýlena o 4.3 metry a neustále se každý rok zvyšuje o 1 mm. Již při stavbě bylo zjištěno, že se základy na měkké naplavené půdě propadají, a tak třetí a páté patro dostalo opačný sklon. Odchylka činí v současnosti asi 5°30´ směrem na jihovýchod, věž má na severní straně výšku 58 metru, zatímco na jižní straně jen 55.75 metru. od r. 1178 se podílelo na řešení problému šikmé věže 8000 projektantů. Pokud by propad základů pokračoval, celá věž by se zřítila v r. 2040. Od 7. ledna 1990 je věž pro veřejnost nepřístupná, ale dnes opět zpřístupněna. V prvním  patře jsou uchycena dvě mohutná ocelová lana. V r. 1991 byla věž ukotvena v zemi 18 ocelovými lany. Od r. 1993 se zatěžuje výše položená část základů, aby se celková stavba vyvážila. V r. 1995 byla věž znovu otevřena, ale krátce na to ji opět uzavřeli až do vyjádření odborníků. Na vrchol věže vrchol se stoupá  po 294 schodech a je z ní krásný výhled na celé Piazza dei Miracoli.

Dóm je románská bazilika z bílého mramoru, 95 m dlouhá a 32 m široká, postavená v l. 1063 - 1118 po námořním vítězství nad Saracény u Sicílie. Obnovena byla po požáru v l. 1597 - 1604. Byla postavena ve tvaru latinského kříže s dlouhou hlavní lodí. Průčelí je ze 2. pol. 12. st. Bronzové dveře hlavního portálu pocházejí z r. 1606, dveře v jižní části příčné lodi jsou z r. 1180. Nejznámějšími dveřmi jsou San Ranieri, které se otevírají do jižního transeptu proti věži. Nesou bronzové panely z konce 12. st. od Bonanno Pisana. Na dvaceti panelech je zobrazen život Krista. Západní strana dómu je vyzdobena geometrickými motivy, mozaikami z barevného mramoru a terakoty. Hlavní loď je 100 metrů dlouhá. Uvnitř dómu je 68 starověkých sloupů, které Pisané přivezli ze svých výprav. Mozaika Krista Pantokratora nad apsidou pochází ze zač. 14. st. Kazatelna je mistrovským dílem Giovanni Pisana z l. 1302 - 1311. Jsou zde nádherné figurativní kompozice devíti reliéfů na zábradlí, které zobrazují výjevy z Nového zákona a soudný den. Je tvořena porfyrovými sloupy, z nichž dva stojí na lvech (symbol Lombardie) a pěti pilíři zdobenými sochami. Střední loď má kazetový, bohatě zlacený renesanční strop. Bronzový lustr z r. 1587 prý svým kmitáním poprvé upřel Galileovu pozornost ke kyvadlu. Kříž nad hlavním oltářem je od Giambologna. V pravé příčné lodi je překrásná náhrobní kaple sv. Rainera, patrona města, vlevo od ní je hrobka císaře Jindřicha VII. od Tina di Camaino z r. 1315.

Camposanto je situován na severním okraji náměstí. Je to nejproslulejší hřbitov svého druhu. Postavil ho v l. 1277 - 1283 Giovanni di Simone ve stylu toskánské gotiky jako pravoúhlý halový dvůr 126 metrů dlouhý a 52 metry široký. Po bitvě u Melorie v r. 1284 došlo k přerušení stavebních prací a hřbitov byl zcela dokončen až v r. 1463, ačkoliv zemina na hroby - podle legendy - sem byla dopravena z Jeruzaléma už o 200 let dříve. Původně byl plánován jako nezastřešená katedrální loď, ale nyní ho tvoří křížová chodba, románské oblouky byly přeměněny v 15. st.ve čtyř oblouková gotická okna. Uprostřed je svatá půda – camposanto - která sem byla podle legendy dovezena křižáky z Golgoty ve Svaté zemi ve 13. st. Hřbitov, řešený jako křížová chodba, je dokola obklopen galeriemi, které se směrem do dvora otvírají vysokými polokruhovými okny. Podlahu galerií tvoří 600 náhrobních kamenů a je ze několik krásných řeckých a římských sarkofágů, z nichž většina byla ve středověku znovu využita k pohřbení významných občanů Pisy. Umělecké fresky na stěnách, zejména dílo Benozza Gozzoliho, byly z větší části zničené při požáru 27. července 1944, při dělostřeleckém ostřelování města. Příčinou požáru bylo stékající roztavené olovo ze střechy. Malou část fresek se přece jen podařilo restaurovat a jsou vystavené ve dvou přilehlých sálech. Asi nejznámější freskou je Triumf smrti, jeden z nejvýznamnějších příkladů italského malířství 14. st. Freska vznikla pravděpodobně krátce po odeznění morové epidemie v r. 1348 a zobrazuje náměty velmi populární v té době v západní Evropě - pomíjivost pozemského bohatství a krátkost lidského života. Sochy, zdobící galerie, z doby Etrusků, Římanů a ze středověku, mají značnou uměleckou hodnotu.

Románsko-gotický kostel Santa Maria della Spina stojí na nábřeží řeky Arno, je vyzdoben věžičkami, výklenky a rozetovými okny. Byl postaven na začátku 14. st. a zbořen v r. 1871, protože byl těžce poškozen vodou z Arna. Znovu pak postaven, kámen po kameni. Velkou většinu vnější i vnitřní výzdoby vytvořila škola Pisana. V interiéru se nachází významné sochařské dílo Madona s dítětem od Nina Pisana.