18. ročník Mezinárodního festivalu duchovního umění
5.- 28. září 2009
TISKOVÁ ZPRÁVA
V českých dějinách najdeme jen málo symbolů, které by měly hlubší kořeny, než je původně křesťanský, pak i národní kult sv. Václava. Srovnatelná v tomto ohledu je snad už jen tradice cyrilometodějská. A ještě jeden prvek, dalo by se říci, nadčasový v sobě svatováclavská tradice nese. V dobách pro národ těžkých až kritických jej sjednocuje a prosebná slova staré svatováclavské modlitby – nedej zahynouti nám ni budoucím, se stávají jakýmsi symbolickým zaklínadlem, a naděje, jež z nich plyne, nespornou posilou. Máme v českých dějinách nemálo dalších významných symbolů, ale některé z nich spíše národ rozdělují, než sjednocují, kdy klasickým příkladem může být například dvojice Jan Hus versus Jan Nepomucký – zosobňující protiklad nejen náboženské, ale do určité míry i politické koncepce českých dějin. Mezinárodní festival duchovní hudby Svatováclavské slavnosti hlásící se už svým názvem k odkazu sv. Václava jej svým způsobem rovněž naplňuje, a to prostřednictvím hudby, jež nezná hranice ani geografické, ani kulturní či náboženské.
Ke světcovu odkazu se však festival hlásí i charakterem výtvarného zpracování svých tiskových materiálů, které již po osmnácté zdobí podobizna sv. Václava, ztvárněná v nejrůznějších podobách a nejrůznějších formách již celou řadou umělců. Tentokrát si organizátoři festivalu vybrali obraz sv. Václava, vytvořený pro kapli sv. Anežky české v Šošůvce u Blanska Jaroslavem Šerých, s jehož výstavou jsme se mohli u příležitosti umělcových 80. narozenin seznámit v rámci Svatováclavských slavností v loňském roce. Svatý Václav tedy bude festival provázet od jeho počátku 5. září až po závěr, 28. září – tedy den svátku sv. Václava, k jehož uctění budou provedeny v podání Svatovítské chorální scholy v čele s Josefem Kšicou v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha Svatováclavské české nešpory a intrády, a po té Habermannova Missa Sancti Wenceslai martyris, které se pod Kšicovým vedením ujme Pražský katedrální sbor. Nešpory a slavnostní mše svatá, jediné bohoslužby v roce, které se konají v bazilice sv. Jiří, budou ale jako každoročně v rámci festivalu věnovány ještě jednomu světci, a to 16. září sv. Ludmile...
Bohoslužby a Svatováclavský koncert Hudby hradní stráže a policie ČR, konaný 24. září v Komunitním centru Matky Terezy, jsou však pouze doprovodnými akcemi festivalu – jeho těžiště spočívá především v osmi koncertech, pořádaných na osmi různých místech, z nichž šest jich najdeme v Praze: a to kostel U Salvátora, kde bude festival zahájen koncertem s podtitulem Hudba anglických králů, kostel sv. Šimona a Judy, Divadlo Hybernia, Jeruzalémská synagoga, kostel Panny Marie pod řetězem a chrám sv. Mikuláše na Malé Straně, kam se na koncert, pojmenovaný podle Richterova žalmu Super flumina Babylonis, můžeme vydat 27. září.
Zahajovací koncert, vedle varhaníka Lukáše Vendla svěřený souborům Harmonia delectabilis a Vokální collegium (17. 9.), do jejichž čela se postaví John Bowley, představí díla Henryho Purcella, vrcholného reprezentanta anglické hudby 17. století, a Georga Friedricha Händela, který se Purcellovou tvorbou inspiroval. Oba skladatelé byli spjati s anglickým královským dvorem, díky čemuž se rovněž zúčastnili i několika korunovačních slavností. Ve své duchovní tvorbě rozvíjeli tradiční anglický chrámový žánr, anthem, využívající ve všech svých podobách sbor. Purcellovo I was glad, které zde mimo další šestici skladeb zazní, je jedním z anthemů zkomponovaných pro korunovaci Jakuba II. v roce 1685.
Dále program zahrnuje dva ze čtveřice tzv. Korunovačních anthemů, které Händel napsal u příležitosti korunovace Jiřího II. a jeho ženy Karolíny konané v říjnu 1727 ve westminsterském opatství. Sborové Hallelujah! uzavírající druhou část jeho oratoria Mesiáš i celý koncert je snad nejznámější Händelovou skladbou. Oslavuje Pána, který poráží nepřátele církve jako věčný triumf křesťanství.
Jakožto vynikající hráč na klávesové nástroje se Händel zasadil rovněž o rozvoj koncertů pro varhany a orchestr. Dva z nich – a to z op. 4 (B dur, HWV 290 – Op. 4/2 a g moll, HWV 291 – op. 4/3), které v programu obě poloviny koncertu zahajují, zazněly poprvé v londýnském Covent Garden Theatre během provedení Händelova oratoria Esther v roce 1735. Skladatel byl i jejich prvním sólistou.
K nejatraktivnějším „pražským“ koncertům festivalu bude bezesporu patřit následující vystoupení folklorního souboru Lašari (20. 9.), který se objeví v České republice poprvé a jenž nás seznámí s pravoslavnou hudbou Gruzie. Jejím těžištěm se staly na konci prvního tisíciletí zakládané četné kláštery, k nimž patřily již tehdy výrazné pěvecké školy. Gruzínský církevní zpěv, hojně ovlivňovaný byzantskými a hebrejskými prvky, se opíral o lidovou polyfonní tradici s typickým tříhlasem a byl reprezentován především pěveckými školami, sdruženými kolem klášterů Gelati (zapsaným na listině kulturního dědictví UNESCO), Martvili, Sveticchoveli (druhá největší gruzínská katedrála Sveticchoveli, dnes sídlo gruzínského patriarchy, která je rovněž zapsána na listině UNESCO), Šemokmedi ad. První sbírky, uchovávající a publikující jejich skvělý odkaz (jako např. sbírky bratrů Karbelašviliů), vznikaly zásluhou představitelů církve a sběratelů mezi lety 1880–1920. Soubor Lašari má však ve svém repertoáru i písně, typické pro jednotlivé gruzínské regiony, předávané z generace na generaci pouze ústní tradicí, jako písně vánoční, pracovní, gratulační apod. Byl založen v roce 1994, navštívil již celou řadu zemí a v pořadech gruzínské televize a gruzínského rozhlasu připomněl i písně, jež se nezpívaly více než sto let.
Také další koncert festivalu (22. 9.), na němž se, u nás opět poprvé, představí The Golden Gate Quartet, bude pro „fajnšmekry“ lahůdkou. Historie tohoto slavného amerického mužského vokálního kvarteta se začala odvíjet v roce 1934 poté, kdy ji založili čtyři posluchači prestižního ústavu pro barevné studenty West Virginia State College. Název ansámblu „Zlatá brána“ se programově hlásil k branám nebeským, zatímco stejně pojmenovaný most nad známou zátokou v San Francisku, byl dokončen až o tři roky později, kdy The Golden Gate Quartet natočil v Charlotte, N. C. první desky na značku Bluebird. Jeho členové byli zejména v počátcích své kariéry poněkud konzervativnější a zůstávali věrní svému původnímu repertoárovému zaměření na spirituály a gospel songy. Mezníkem v historii souboru a předstupněm postupných změn v jeho stylové orientaci se stal až památný koncert From Spirituals to Swing, na kterém o Vánocích 1938 účinkoval po boku swingových big bandů Benny Goodmana a Counta Basieho, zpěváků blues a pianistů boogie woogie. Odtud vedla cesta The Golden Gate Quartet na kabaretní pódia, do hollywoodských muzikálů (jenom do konce války účinkovali ve čtyřech filmech) a od prvního hostování v Evropě v roce 1955 také do vyhlášených koncertních sálů a music hallů starého kontinentu. Probíhající turné k 75. výročí založení The Golden Gate Quartet je patrně jednou z posledních příležitostí k osobnímu setkání s legendárním ansámblem, který spoluvytvářel hudební historii naší epochy.
Mnoha posluchači oceňovanou snahou Svatováclavských slavností je také alespoň občasné zařazení některé ze světových premiér do festivalového programu. Tentokrát jí bude oratorium dirigenta a skladatele Elli Jaffeho „Ner Mitzva“ pro komorní orchestr, mužský sbor, tenor, baryton a vypravěče (23. 9.), přinášející hudební reakci na dílo jednoho z nejvýznamnějších judaistických myslitelů, který je spojován s Prahou. Rabbi Jehuda Löw ben Becalel (1525 – 1609), od jehož smrti uplynulo 7. září letošního roku 400 let, je spojován s legendou o Golemovi a je považován za jeho stvořitele. Často je rovněž nazýván v židovském světě jako Pražský Maharal a jeho hrob v Praze patří k nejnavštěvovanějším místům židovského města. Dílo ukazuje čtyři velké starověké říše, užívá některých původních židovských liturgických melodií a vrcholí citací nejznámější židovské modlitby Šema Izrael. Oratorium bylo zkomponováno speciálně pro festival a bude uvedeno u příležitosti židovského Nového roku.
V obnovené premiéře zazní na tomto večeru rovněž nově objevená skladba z roku 1732 nalezená v rukopisné podobě v roce 1964 v Moskvě. Hudební obřad pro 5-6 hlasů, smyčce, hoboje a basso continuo anonymních autorů byl zkomponován pro oslavy svátku Hossana Rabbah (noční vigilie prodlužující svátek Sukot) v katedrále v italském Casale Monferrato v době, kdy právě ceremonie tohoto svátku nabývaly v židovských centrech na území Itálie úctyhodných rozměrů.
Jistě však i varhanní recitál mladé talentované umělkyně, Evy Bublové, v kostele Panny Marie pod řetězem (24. 9.), si najde své posluchače. Koncert bude navíc zajímavý zvukovým a prostorovým kontrastem mezi varhanním portativem umístěným u oltáře a velkými varhanami na kůru kostela. Úvod, hraný na varhanním portativu, bude věnován nizozemské a vlámské hudbě začátku 17. století – J. P. Sweelinckovi – varhaníku v Oude Kerk v Amsterdamu, a dvornímu varhaníkovi v Bruselu Pieteru Cornetovi, po nichž zazní Bachova původně cembalová transkripce Vivaldiho smyčcového Koncertu D dur z cyklu „L´Estro armonico“. Na velké varhany zazní dvě následující skladby inspirované chorálem „Vater unser“ – barokní chorálová předehra Georga Böhma a romantická VI. sonáta letošního jubilanta F. Mendelssohna-Bartholdyho. Závěr, kdy se opět rozezní portativ, přinese Passacaglii představitele jihoněmecké barokní školy J. K. Kerlla a Koncert F dur současného izraelského varhaníka Orena Kirschenbauma, psaný v pozdně barokním italském stylu v duchu B. Galuppiho.
Závěrečný koncert sice tentokrát nepřinese žádné novinky, zato si určitě najde posluchače mezi těmi, kteří dávají přednost již osvědčeným hodnotám. V první polovině koncertu totiž uslyšíme dvojí zhudebnění žalmů – od představitele tzv. Mannheimské školy Františka Xavera Richtera (Žalm 137 „Super flumina Babylonis“) a od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (Žalm 42 „Wie der Hirsch schreit“), po nichž festival uzavře slavné Dvořákovo Te Deum.
Text Richterova Žalmu 137 popisuje utrpení a nářek Židů při jejich deportaci do babylónského zajetí v šestém století před Kristem. Je to velmi jímavý básnický obraz násilně odvlečeného národa, jenž vzpomínal na někdejší krásu a význam Jeruzaléma a toužil vrátit se zpět. Stylová ambivalence, která je pro autora i dílo typická, se projevuje i ve volbě a samotném hudebním výrazivu jednotlivých částí cyklické kompozice: v důmyslné barokizující fuze, v klasicistních áriích i v sinfonii, kde smyčce doplňují hoboje a lesní rohy, zcela již v duchu I. vídeňské školy.
Žalm 42 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jehož charakter plně vystihují počáteční verše: „Jako dychtí jelen po vodních tocích, tak dychtí má duše po tobě, ó Bože!“, je sedmidílná cyklická kompozice pocházející z roku 1837, která má tři verze a jejíž průběh je dán paralelním plynutím vokální a orchestrální složky. Zpočátku jsou sborové partie proloženy sopránovou árií a posléze dvakrát recitativem, před závěrečným sborem je ještě exponován vokální kvintet s orchestrem.
Vrcholem koncertu ale bude bezesporu až Dvořákovo slavné Te Deum, psané místo zakladatelkou Americké národní konzervatoře hudby, Jeannette Thurber, původně požadované kantáty na anglický text Josepha Rodmana Drakeana k oslavám 400. výročí Kolumbova objevení Ameriky. Na časově poměrně krátké ploše se v něm Dvořákovi podařilo vystavět nejen dílo plné slavnostního vzruchu a jásavé atmosféry, ale rovněž neobvyklé formy, kdy jeho čtyři části koncipoval jako klasický čtyřvětý symfonický cyklus. A protože je Te Deum, které si mezi posluchači získalo okamžitou oblibu, prováděno především při nejrůznějších slavnostních příležitostech, zaznělo například i při bohoslužbě v katedrále sv. Víta na Pražském hradě na sklonku roku 1989, kdy byl do prezidentského úřadu zvolen Václav Havel.
Jako každý rok bude festivalovým zpestřením ještě pětice poledních varhanních koncertů v chrámu Matky Boží před Týnem (14.-18. 9.), na nichž se představí Kamila Kevická, Michal Bártek, Jan Steyer, Michal Hanuš a Jan Doležel, a dva výlety mimo Prahu: první 19. 9. do Tábora – Klokot, kde v podání Vokálního souboru Vagantes a Instrumentálního souboru A. V. Consort zazní v Poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie mariánská hudba baroka, a druhý 26. 9. do Bechyně, kde z oblasti tzv. kantorského baroka budou soubory Piccolo coro a Piccola orchestra v místním klášteře uvedena díla V. Pichla (jehož Dvě offertoria zazní dokonce v novodobé premiéře), J. J. Ryby a Š. Brixiho. A kdo se těší na tradiční výstavu, také nebude zklamán. Letos to bude výstava grafik Josefa Sasky v Novoměstské radnici (16. 9.-15. 10.), pořádaná ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Havlíčkově Brodě. Je nazvaná Ohlédnutí a má být průřezem Saskova díla u příležitosti jeho letos dožitých šedesátin.
Program festivalu, jehož „předzahájením“ bylo 5. září zpívané procesí k někdejšímu slavnému poutnímu místu, františkánskému klášteru s nejstarší loretou na sever od Alp, je tedy i tentokrát více než pestrý, a tak si v něm „to své“ jistě najde každý, kdo se o tento již 18. Mezinárodní festival duchovního umění zajímá.
Český rozhlas realizuje záznam ze dvou koncertů (20. 9., 22. 9. a 27. 9.) pro potřeby stanice Vltava a rozhlasy Evropské vysílací Unie (EBU). Záznam z koncertu folklorního souboru Lašari přebírá ČT do pořadu Terra musica.
Pořádá: Společnost pro duchovní hudbu
Kolejní 4, 160 00 Praha 6
Tel./Fax: 220 181 710
e-mail: svts@centrum.cz